Knížka je již vyprodána.

PES

V malé vesničce žil chlapec Jirka. Vesnička byla v údolí. Tekl tam třpytivý potok, byly tam zelené lesy, barevné květiny, šedé skály a modrá obloha. Ale Jirka to neviděl. Byl slepý. Měl hodnou maminku i tatínka. Tatínek si s ním hrál. Třeba s autíčkama. Maminka s ním chodila do přírody a zpívala mu písničky. O lásce, o zvířátkách, o kytičkách, o louce. Jirkovi bylo divné, že maminka vidí to, co on neviděl. Ale když mu třeba říkala, aby poslouchal, slyšel. Jak zpívají ptáci, jak šumí lesy a hučí voda. Také cítil květinky, lesy a jiné věci. Cítil také, že někteří lidé vydávají teplo a jiné chlad. Podle toho poznával, že ten člověk je zlý nebo hodný. Poznal maminku veselou nebo smutnou.

Poslední dobou ale maminka málo zpívala, byla smutná. Málo ho hladila a hodně plakala. Přestával ji najednou slyšet. Často tam teď slyšel jinou paní. Ale ta byla chladná. A najednou přestal maminku slyšet úplně. Řekli mu, že umřela. Co je to umřela? Prý už s ním nikdy nebude. To není pravda! Maminka ho nikdy neopustí. Slíbila mu to, že ho nikdy nikomu nedá. A teď tu prý není! Křičel, plakal, ale nikdo ho nepohladil. Kde je maminka? Podali mu prý její ruku. Lhali, protože ta ruka byla studená a nehladila ho. A maminka měla ruku vždycky teplou a tou rukou ho hladila.

A potom u nich bydlela ta chladná paní. Ta paní, co nehladila. A tatínek už si s Jirkou nehrál. Ani ho nepohladil. Jednou slyšel, že ta chladná paní tatínkovi říká, že Jirku nechce. Že je mrzák a nebude ho hladit ani se o něho starat. A že musí pryč nebo půjde ona pryč.A tak ho dali do ústavu. A Jirka už neslyšel lesy, ptáčky ani zvířátka. Byl moc smutný. V ústavu nebydlely jenom děti, ale i dospělí lidé. Jirka chodil  s ostatními dětmi do parku. Ale on si nechtěl hrát. Seděl     na lavičce a snažil se uslyšet přírodu. Ale slyšel jenom auta, lidi a jiné zvuky, které nikdy předtím neslyšel. Ale jednou uslyšel něco známého. Zaštěkal pes. Kde jenom je? A pes k němu přiběhl. Jirka ho hladil a pes ho olizoval. Potom na psa někdo zapískal a on utekl. Jirka začal plakat. Už nemá zase kamaráda. Ale pes přiběhl znovu. A asi nebyl sám, protože    na Jirku někdo mluvil. A Jirka odpovídal. Začal vypravovat pánovi o všem, co se mu špatného stalo. Pes mu olizoval slzy a strkal k němu hlavu. Pán Jirkovi řekl, že mu bude pomáhat. Že cvičí psy pro takové kluky a lidi, kteří jsou slepí. A jestli Jirka chce, že mu může pomáhat. A Jirka začal pomáhat. A také zapomínal na to, jak mu maminka umřela a tatínek opustil. Každá bolest přebolí, když nebudeš sám.

Jirka dostal svého psa. Moc dlouho přemýšlel jaké mu dá jméno. Potom mu dal jméno LAMA. LA - láska, MA - maminka.

Potom Jirka vyrostl. Lama chodil všude s ním. Dostal bílou hůl a mohl chodit kam chtěl. Lama ho všude vodil. A Jirka ani jednou neupadl. Lama byl vůbec zvláštní pes. Měl zvláštní vůni a teplou srst. I zvláštně štěkal. Někdy štěkal tak, jako by chtěl říci, že má Jirku rád. Když ho Jirka huboval, štěkal smutně. Když chtěl Jirkovi někdo ublížit, štěkal rozzlobeně a strašně cvakal zubama. Strkal Jirkovi nos do rukou, když byl Jirka smutný. Dával mu ochranu životy i lásku. Jirka si říkal, že to není obyčejný pes. Že je to jeho maminka, která mu slíbila, že ho nikdy neopustí. A maminka vždycky vyplnila, co slíbila. Tak to určitě je a ne jinak. To, co si přejeme, se nám vyplní. Musíme si to ale přát celým životem, musíme bojovat až do všech sil!