Knížku je možno objednat na vlasta.seda@atlas.cz

ANGLIE

Na Vánoce jsme si celá naše rodina udělali radost. Dárek, který jsme všichni našli pod stromečkem byl velice maličký, byl zabalený do třpytivého papíru a měl velikou červenou mašli.

Byl jsem strašně zvědavý, co je uprostřed maličkého balíčku a ještě je určený pro nás všechny a jinak pod stromečkem nebylo skoro nic. Docela jsem stál s otevřenou pusou. Maminka mi řekla, ať ten balíček rozbalím. Tak jsem to s malým nadšením udělal. Ale potom se mi rozzářily oči. Byl tam totiž poukaz i s třemi letenkami do Anglie.

Hned jsem si sedl a začal jsem v atlase a v encyklopedii hledat informace. Dozvěděl jsem se, že Anglie je největší a nejlidnatější země Spojeného království Velké Británie. Anglie že sousedí na severu se Skotskem, na západě s Walesem, jinak že ji obklopuje moře.

Nemohl jsem se dočkat, až do Anglie poletíme. Půl roku dopředu jsem měl sbaleno a stále jsem do mého kufru přidával věci, až už byl plný a ještě pár věcí bylo okolo kufru. Dva dny před odletem maminka z mého kufru vyházela všechny věci a spolu jsme zvažovali, co je potřebné a co ne. Nakonec jsem měl v kufru ještě místo pro věci tatínka. Ale maminka, samozřejmě, měla kufr sama pro sebe.

Cesta letadlem byla moc příjemná. Já letadlem moc rád cestuji. Vidím pod sebou mraky a můžu si představovat, co chci. A ještě ke všemu mne obsluhují hezké letušky, a to jsem vždy štěstím bez sebe.

Na letišti nás čekal náš průvodce a první cesta byla do Doveru. Tento zájezd do Anglie byl poznávací. Měl jsem strach, že budeme stále jenom jezdit autobusem, který na nás čekal na letišti spolu s průvodcem. Já totiž raději chodím pěšky a přírodou.

Cestou do Doveru jsem si vzpomněl na knížku, kde popisovali, jak Anglie byla terčem nájezdů Vikingů a co vše se tehdy v Anglii dělo. Bylo to před dávnými a dávnými časy.

Dover, to je moc a moc hezké místo. Má bílé útesy a na nich stojí pozůstatky mohutného hradu, který si prý postavili Římané jako maják. Jak jsem se rozplýval nad tou krásou a snil, že jsem jeden z rytířů, co bydlí na hradě a vyhlížím nádhernou bílou loď s modrými plachtami, nedával jsem pozor, a vrazil jsem do jednoho člověka. A ještě ke všemu tomu člověku spadla na zem nějaká knížka. To jsem se ohromně lekl a čekal, co bude dál. Ale ono se nic nedělo. Tento anglický turista se na mne mile usmál, pohladil mně po hlavě, a tu knížku, co mu spadla na zem, mi podal. Já jsem nechápal, co s tou knížkou mám udělat, ale průvodce mi řekl, že mi ji ten turista dává něco jako bolestné. Já jsem řekl, že mne nic nebolí, že to spíše bolelo toho pána, ale ten pán mi ještě podal ruku a knížku mi vnutil. Tak jsem si ji vzal, a potom mi ji mnozí záviděli. Sice byla napsaná anglicky, ale bylo tam vše i s fotografiemi o okolí Doveru.

Potom jsme navštívili katedrálu v Salisbury. Ta je tak vysoká a špičatá, že jsem se musel hodně zaklonit, abych viděl až úplně na špičku. Co se mi tam ohromně líbilo, že všude okolo byla spousta zelených trávníků. Na nich se třpytily kapičky vody a vůbec, celé to zde bylo jako duhové.

Hodně tajemné to bylo ve Stonehenge. Tam jsem viděl velké množství ohromných kamenů, které byly různě na sebe naskládané. Představoval jsem si čarodějný kamenný svět. Škoda jenom, že ty kameny jsou za plotem. Prý ten plot chrání ty kameny před lidmi, kteří by si chtěli z kamene kousky odsekávat a brát domů jako talisman, až by tam nic nezbylo. A já jsem si myslel, že lidé ničí přírodu jenom u nás. U těchto kamenů se prý v dřívějších dobách odehrávaly různé náboženské rituály.

Co mne překvapilo a moc se mi líbilo, že jsem viděl spoustu lidí chodit v teplákách. Tak si potom mohli sednout kam chtěli a nemuseli se dívat, na co si sednout. A oblečení kluků a dívek se mi také moc líbilo. Většina mladých lidí na sobě měla hodně pestré a často i legrační věci. A nikdo si jich nevšímal. Průvodce nám říkal, ale že si máme dávat pozor na mladé kluky, kteří na sobě mají šedočerné pruhované mikiny s kapucí. Ti prý se nechovají dobře. Tak jsem si na ně dával pozor, ale moc jsem jich neviděl, a stejně se mi nezdálo, že by se chovali nějak špatně.

Veselý zážitek byl v jedné anglické hospůdce. Číšníci zde byli velice důležití, ani se snad neusmáli. Zato se smála maminka. Tatínek si objednal pivo a kouká, div mu oči nevypadly z důlku. To pivo bylo kalné. Tak se začal mračit jako čert, což on umí jako nikdo jiný na světě. Maminka ho chlácholila, na štěstí to viděl průvodce a řekl tatínkovi, že takové pivo je v Anglii typické, že to je způsobené jiným kvašením a i chuť že je jiná. Tak tatínek pivo ochutnal a řekl, že je to jeho první a poslední pivo v Anglii. Já jsem se tomu smál, ale potom mi donesli nějaké maso s křenem. Křen pálil až mi tekly slzy. Tak jsem tatínkovi řekl, ať si z toho nic nedělá, že to je moje první a poslední maso v Anglii.

Nádherné zážitky mám z Lake Distrikt. Ohromné a prý hodně hluboké jezero Wast Water je nádherné. Třpytivé, chladné a tajemné. A hora, která se tyčí nad jezerem, je prý nejvyšší v Anglii. Zrcadlila se v jezerní hladině a pyšně se vypínala nad krajem. Protože po celou dobu v Anglii drobně mrholilo, do vody jsem si jenom sáhl. Byla studené jako led. To, že nám počasí nepřálo, prý není nic neobvyklého. V Anglii prý hodně často mrholí. Já jsem čekal, že začne pršet, ale ono ne. Jen mrholilo a svět byl často zahalený bílou mlhou. Co mne překvapilo, že jsem neviděl lidi s deštníky. Ono to nebylo ani potřebné. Ale vlhko na oblečení jsem stále cítil. Ale nebyla mně zima.

Moc jsem se těšil na Londýn. Dojeli jsme tam autobusem a průvodce nám dal volno. Dal nám instrukce, co máme dělat, když se ztratíme a nechal nás napospas. Chtěli jsme se podívat na Houses of Parliment. Tak jsme si našli autobus, který tam jede a čekali jsme. Čas, kdy měl autobus přijet už dávno vypršel, my jsme stáli, lidé stáli a ono se nic nedělo. Chtěli jsme si koupit dopředu lístky, ale nikde nebyla žádná prodejna lístků. Potom nakonec přijel autobus a my jsme jeli. Tak nějak jsem se necítil ve své kůži. Lidé se tak nějak stejně usmívali. Zdálo se, že je to milý úsměv, ale snad byl u všech lidí stejný. Takový umělý či co. Ale zdál se mi chladný, a to já poznám. Nebylo mi to příjemné. Až nastoupila jedna hezká dívenka, a ta se na mě smála, až to hřálo. Tak jsem se na ni smál od ucha k uchu a ona mi při výstupu ještě zamávala. Byl jsem překvapený, že při výstupu z autobusu každý řidiči poděkoval. Tak jsem také poděkoval. To se mi moc líbilo. Bylo to takové zdvořilé a zvláštní.

Stáli jsme před jednou z největších budov prý v celé Evropě. A potom jsem to uslyšel. Zvon Big Ben. Až se mi dech tajil nad tou krásou. Já vůbec mám zvony moc rád. Došli jsme také až před Buckinghamský palác, kde sídlí královna. Stihli jsme i výměnu stráží. Stráž stála ani se nehýbala. To bych já nevydržel, tak jsem si řekl, že je dobře, že jsem jenom obyčejný Jirka a nemusím tak kamenně stát.

Silný zážitek pro mě byl ten, že jsem viděl na obloze promítnutý nultý poledník. Promítají ho prý laserem.  

Moje maminka mluví takovou legrační angličtinou. Používá k tomu ruce, nohy, slovník a já nevím co ještě. Když jsme se potřebovali na něco někoho zeptat, tak maminka je sice odvážná, ale než něco řekne, často se stane, že lidé odejdou. A v Anglii se nám to nestalo. Pan průvodce nám říkal, že jsou Angličané velice zdvořilí, že jsou tak vychovaní, ale že se občas také přetvařují. Že za rohem už tak moc zdvořilí nejsou. Ale my jsme měli štěstí. Na cokoliv se maminka zeptala, tak jí to vždy každý velice trpělivě vysvětloval. Ale zase na druhou stranu, já jsem spíše rád, když vím na rovinu, co si ten člověk myslí.

Národní květina je v Anglii růže. Často jsem ji viděl ve vlasech dívek. Také jsem jednu dostal. Od jedné staré paní, která stála na rohu jednoho vysokého domu v Londýně. Stála tam a stála, asi na někoho čekala. Viděl jsem jí zdaleka. Asi se nedočkala, protože když jsem k ní došel, podala mi růži s teplým úsměvem a odešla. Prostě zmizela a já jsem stál s růží v ruce a přemýšlel, jestli se mi to nezdálo. Ale malá, uvadající růže mne vrátila do skutečnosti.