Knížka je již vyprodána.

KAPITOLA 1. 

Jednou v krásné zemi za lesem uprostřed vesnice stála krásná budova školy. Vedle byla klubovna, ústav, nemocnice i pavilon. Bydlejí tam rodiče s dětmi zdravými a postiženými duševně, tělesně i v krizi, také s Downovým syndromem.

Jeden kluk mně vyprávěl příběh.

Chodil jsem do školy a měl samé jedničky. Jednou jsem jel     s taťkem v autě, když u silnice seděl chlapík. Taťka zabrzdil prudce a já jsem prolétl zadníma dveřma. Uhodil jsem se do hlavy a poškodil jeden sval dutiny lebky. Narostl mi jeden orgán navíc a měl jsem Downův syndrom. Chodil jsem do ústavu, ale jinak jsem bydlel doma. V ústavu jsem měl kamaráda Honzu. Přišel za mnou s pláčem a ve mně hlodaly pochybnosti. Byl v cizím prostředí, špatně slyšel a lidi si to neuvědomí a ubližujou postiženým lidem. Já jsem před ním couval a on mi podával ruku a já pochopil, že se chtěl přivítat. Ukazoval na místo kde bude sedět a smál se od ucha k uchu.

Jednou jsme jeli na výlet. Lucinka mně svírala mojí ruku. Marcel jí řekl, ať vedle mne nesedí. Moc divně prý mluvím, moc nahlas a mám šikmé oči. Já měl v očích slzy a pustil jsem se do pláče. Víte jak mně bylo, nechtěl jsem o tom mluvit ani s maminkou. Musel jsem pochopit, že to takhle dopadá, já vím, že můj smysl není tak dobrý, musel jsem to v srdci promyslet a zjistil jsem, že všechno přebolí. Postižené děti i když nemluví, vnímají a hlavně jsou vděčné za každé vlídné slovo, vlídný pohled, pohlazení. Není mi stále jasné, nemohu tomu přijít na kloub. Kdo s nimi jedná s opravdovým citem, láskou a nebo kdo to jen předstírá nebo k nim má i odpor až se přetváří. Jsou pro mně zdrcující bezohledná, opovržlivá a hrubá slova.

Můj kamarád Míša má snad vyvinutý nějaký smysl, o kterém nemáme tušení, který je nám cizí, ale je mu daný od přírody. Má taky vadu, ale má schopnost k hudbě, k malování, k tanci. Jeho rodiče jsou vzorem všech citů a klidu a míru. Nemají v úmyslu někoho zranit.

Postižené dítě vyvolá v každé rodině pláč. V lidském srdci je jak cit tak rozum. Co vyhraje? Musí pomoci tatínek, dědeček a babička. Postiženým dětem se skoro nic nedaří. Často se jim ostatní smějou. Vědí, že zase bude neúspěšné, a tak se ani nesnaží. Když jim nikdo nepomůže, zapomene i to, co umělo. A bude zlé. A bude ubližovat. A bude smutné a já nemám rád smutek. Rád se směju a mám strašně rád maminku. Chci být jako ona. Dokážu to!             

Hanka má bratra a sestru. Nejlepším učitelem jí byla sestra, od ní se naučila hodně mluvit a byla jí velkým příkladem. Chodí s ní na procházky. Hanka mně říkala, že si hraje společně se zdravými. Ale komu se to podaří myslet na všechny a hlavně na ty, kterým něco je. Jenže já si to musím v srdci stále přebírat, co je na tom špatného když je někdo postižený a proč si na něho zdravý člověk neudělá čas. Moji rodiče si na mě udělají čas vždycky.

Můj kamarád Mirek má tátu. Bohužel nikdy si nerozuměl s tátou, protože si táta nikdy nenašel pro něho čas a neměl s ním trpělivost. Proto neumí domácí práce, úklid, škrabání brambor, zatloukat hřebíky a ani nesmí pomáhat na zahrádce. Prý by všechno zkazil a nic neumí. Trochu mu to pomalu myslí a nikdo si s ním nechce hrát. A nikdo ho nemá rád, ale já ano. Postižený neví co je zlo, a tak by mu hlavně maminka měla naučit najít tu cestu, která je pro něho ta pravá a chránit pravdu a mít ji tolik rád. V opravdovém životě to však nikdy nebylo tak jednoduché a musí se to zlepšit v každé rodině.

Ale jak my zvítězíme nad zlem, které je třeba v nás? Co to všechno bude znamenat pro lidi? Lidé se budou učit spravedlnosti a my to budeme také dělat. My nebudeme nějak škodit a nebudeme páchat zlo. Ani působit v naší zemi zkázu postižených i zdravých lidí, protože země bude naplněna poznáním. Odvrátíme se od toho co je špatné a budeme činit co je dobré. Ti lidé, kteří se s námi rozhodnou bojovat proti zlu se mohou těšit na život v očištěné zemi. Láska je pro nás jen to nejlepší. Existuje po celou věčnost. Budeš milovat svého druha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou myslí. Láska má nekonečnou moc a moudrost. Když si chceme uchovat dobré svědomí, musíme být poslušní vůči svým zásadám. Ale něco

nám nemůže nikdo vnutit. Chceme - li se držet dobrého svědomí, musíme se nějakým věcem vyvarovat. Budu vždy poslouchat toho, koho mám rád. Protože ten stále dává pozor na moji duši a hlídá, když člověk udělá nějaký chybný krok. Ale musí být vždy slova ve shodě s příkladem. Ti, kteří udílejí kárání nebo napravují jiné musí, být velmi opatrní, aby nebyli tvrdí. Vždy by měli být mírní, laskaví a přesto by měli pevně zastávat svoje zásady.Někdo může mít také pocit, že byl neprávem přehlédnut. Budeme muset pěstovat trpělivou vytrvalost.

Člověk by měl být také pokorný. Pokorný člověk poznává přírodu. Ta ho učí také.